Proč by pořízení psa nemělo být impulzivní rozhodnutí

Možná jste někdy viděli štěně a okamžitě jste si řekli: „Toho bych chtěl.“

A není se čemu divit. Štěňata jsou roztomilá, dokážou v nás během několika vteřin vyvolat silné emoce a snadno si začneme představovat, jak právě tento pes bude součástí našeho života.

Vidíme společné procházky, výlety, hraní, mazlení nebo psa, který nás každý den vítá doma.

A najednou přijde myšlenka:

„Já ho prostě chci.“

Právě v takovou chvíli ale nemusí být špatné trochu zpomalit.

Ne proto, že by emoce při rozhodování o psovi byly něco špatného. Naopak. Vztah mezi člověkem a psem je na emocích do značné míry založený.

Problém může nastat ve chvíli, kdy nadšení z konkrétního psa překryje otázku, zda je jeho pořízení skutečně dobrým rozhodnutím.

Pořízení psa totiž není rozhodnutí na několik týdnů nebo měsíců. Může ovlivnit život člověka i samotného psa na deset, patnáct let nebo ještě déle.

A právě proto stojí za to se před definitivním rozhodnutím na chvíli zastavit.

Proč nás štěně dokáže tak rychle přesvědčit?

Představte si, že se jdete podívat na štěňata.

Jedno z nich za vámi přijde, vrtí ocasem, nechá se pohladit a možná vám dokonce usne v náručí.

V tu chvíli už nemusíte přemýšlet jen nad tím, jestli psa chcete.

Začnete si představovat, jaké to bude, až tohoto psa budete mít doma.

A právě tady může dojít k posunu.

Místo otázky:

„Je pro mě pořízení psa dobré rozhodnutí?“

začneme přemýšlet:

„Jak udělám, aby mi to vyšlo?“

To je poměrně zásadní rozdíl.

Když už jsme emocionálně rozhodnutí, můžeme totiž začít hledat především argumenty, které naše rozhodnutí potvrzují.

„V práci to nějak zvládnu.“

„Na venčení si čas určitě najdu.“

„Děti mi určitě pomohou.“

„Nějak se to vyřeší.“

Samotné přesvědčení, že něco zvládneme, samozřejmě není špatné. Problém může nastat tehdy, pokud jsme si ještě předtím dostatečně nezjistili, co vlastně budeme muset zvládnout.

Vidíme štěně, ale nevidíme celý jeho život

Když se díváme na štěně, vidíme štěně.

Nemusíme hned vidět dospělého psa za pět let.

Nevidíme staršího psa za deset let.

A nemusíme si v tu chvíli představovat ani všechny situace, které během společného života mohou přijít.

Představujeme si především to hezké.

Mazlení. Procházky. Výlety. Hraní.

Jenže skutečný život se psem bude obsahovat i věci, které už tak příjemné nejsou.

Nemoc.

Starosti.

Problémy s chováním.

Nečekané výdaje.

Nebo třeba obyčejné dny, kdy jsme unavení, venku prší a nám se vůbec nechce vstávat z gauče – ale pes ven potřebuje.

Neznamená to, že bychom měli před pořízením psa očekávat katastrofu.

Spíš bychom měli vedle vysněné představy připustit i obyčejnou realitu života se psem.

„Musím se rozhodnout právě teď“

Impulzivní rozhodnutí může podpořit také pocit, že máme pouze jednu šanci.

Například vidíme konkrétní štěně a dozvíme se:

„Pokud si ho nevezmete teď, vezme si ho někdo jiný.“

Nebo se objeví pes v útulku a máme pocit:

„Když ho nezachráním právě já, kdo ví, co s ním bude.“

Taková situace může vytvořit silný časový tlak.

A spolu s ním přichází pocit:

„Musím se rozhodnout hned.“

Jenže u rozhodnutí, které může ovlivnit dalších deset nebo patnáct let života, nemusí být rychlost žádnou výhodou.

Americká veterinární asociace (AVMA) proto mezi zásadami zodpovědného vlastnictví domácích zvířat výslovně uvádí, že bychom se při výběru zvířete měli vyhnout impulzivnímu rozhodování a měli bychom vybírat zvíře, které odpovídá naší domácnosti a životnímu stylu.

To ale neznamená, že každý člověk musí nad pořízením psa přemýšlet přesně určitý počet dní.

Důležitější je, jestli měl možnost získat potřebné informace a rozhodnout se s určitou mírou odstupu.

„Já už psa chci několik let.“

Impulzivní pořízení psa nemusí vždy vypadat tak, že člověk ráno vstane a večer už má doma štěně.

Někdo může o psovi přemýšlet několik let.

I tak ale může nastat situace, kdy se objeví konkrétní pes, který se mu zalíbí natolik, že přestane řešit, zda je právě tento pes vhodný.

Najednou přijde:

„Tohle je přesně on.“

A dlouholeté přání mít psa se může spojit s velmi silnou emocí vůči jednomu konkrétnímu zvířeti.

Proto je dobré rozlišovat dvě otázky:

Chci psa?

a

Je právě tento pes vhodný pro můj život?

Odpověď na první otázku může být „ano“ a na druhou „nevím“.

A právě v takovém případě nemusí být správnou reakcí okamžitě říct ano.

Možná je správnou reakcí zjistit si více informací.

Co když si psa idealizujeme?

Další problém může vzniknout v našich vlastních představách.

Možná si říkáme, že nás pes dostane více ven.

Že díky němu začneme sportovat.

Že se budeme méně cítit sami.

Že děti díky němu získají větší zodpovědnost.

Něco z toho se samozřejmě může skutečně stát.

Pes ale není nástroj, který jsme si pořídili proto, aby vyřešil naše problémy.

Je to živý tvor s vlastní povahou, zkušenostmi a potřebami.

Můžeme si představovat psa, který s námi bude každý víkend chodit na dlouhé výlety.

Jenže skutečný pes může mít strach z některých situací.

Může špatně snášet samotu.

Může být náročnější na výchovu, než jsme očekávali.

A nebo se u něj může objevit zdravotní problém.

Proto je dobré neplést si představu o tom, co nám pes přinese, s realitou života s konkrétním psem.

Co ukazuje výzkum rozhodování při adopci psa?

Výzkumníci se rozhodováním lidí při výběru psa zabývají také přímo.

Například studie mezi 517 potenciálními osvojiteli psů ukázala, že nejčastěji zvažovaným faktorem bylo chování psa. Následoval jeho věk, velikost a to, jak zapadá do životního stylu člověka.

To je zajímavé právě v souvislosti s impulzivním rozhodováním.

Na první pohled nás totiž může zaujmout především vzhled psa.

Jenže vzhled nám o tom, jak se nám bude společně žít, nemusí říct zdaleka tolik jako jeho povaha a chování.

Jiná studie mezi více než tisícovkou majitelů psů v Rakousku zase zjistila, že mezi často uváděnými důvody výběru konkrétního psa bylo plemeno, ale poměrně často také výběr „z rozmaru“ nebo bez důkladného zvážení.

To samozřejmě neznamená, že každý člověk, který se rozhodne rychle, bude později svého rozhodnutí litovat.

Výzkum ale ukazuje, že způsob, jakým psa vybíráme, rozhodně stojí za pozornost.

„Já to zvládnu.“

Tohle je věta, kterou si možná před pořízením psa řekne spousta lidí.

A může být naprosto oprávněná.

Problém je, pokud se za ní skrývá spíš:

„Nevím přesně, co mě čeká, ale určitě to nějak zvládnu.“

Rozdíl mezi zdravým sebevědomím a příliš optimistickou představou o vlastních schopnostech nemusí být na začátku vůbec snadné poznat.

Právě proto je užitečné předem zjistit co nejvíce informací.

Nejen o plemeni, ale také o konkrétním psovi, pokud už o nějakém uvažujete.

Jak se chová?

Jak snáší samotu?

Jak reaguje na lidi?

Jak vychází s jinými psy?

Jaké má zkušenosti?

Co o něm ví chovatel nebo útulek?

Čím více toho víme, tím méně musíme spoléhat na pouhé:

„Nějak to zvládnu.“

Ani adopce z útulku by neměla být impulzivní

Právě u adopce mohou být emoce velmi silné.

Vidíme psa, který čeká v útulku.

Víme, že nemá svůj domov.

A můžeme mít pocit, že pokud si ho nevezmeme právě my, selhali jsme.

Jenže odmítnout konkrétního psa není totéž jako odmítnout pomoc zvířatům.

Někdy může být nejzodpovědnější rozhodnutí právě to, že si přiznáme:

„Tento pes je úžasný, ale nejsem si jistý, jestli mu dokážu nabídnout vhodný domov.“

I odborná literatura zaměřená na adopční proces upozorňuje na to, že při rozhodování se vedle vytváření vazby mezi člověkem a psem postupně vyhodnocují také informace a nejistoty týkající se toho, zda k sobě skutečně patří.

A právě to je důležité.

Cílem adopce by nemělo být pouze dostat psa co nejrychleji z útulku. Cílem je najít mu domov, ve kterém může dlouhodobě dobře fungovat.

Jak si před pořízením psa vytvořit odstup?

Pokud máte pocit, že jste se do konkrétního psa okamžitě zamilovali, nemusíte své emoce potlačovat.

Stačí je na chvíli oddělit od samotného rozhodnutí.

Můžete si říct:

„Ano, tenhle pes se mi opravdu líbí. Ale nemusím se rozhodnout právě teď.“

Potom si můžete položit několik jednoduchých otázek.

1. Chci opravdu psa, nebo mě právě nadchl tento konkrétní pes?

Protože to není totéž.

Pokud už dlouho toužíte po psovi, je to důležitá informace.

Ale stále může být potřeba rozhodnout, zda je vhodný právě tento konkrétní pes.

2. Rozhoduji se podle reality, nebo podle představy?

Představte si nejen první den doma.

Představte si obyčejné pondělí za rok.

A potom běžný život se psem za pět let.

Je vaše představa pořád stejně pozitivní?

3. Kdybych se nemusel rozhodnout právě teď, chtěl bych tohoto psa i zítra?

Tohle může být velmi jednoduchý způsob, jak zjistit, jestli rozhodnutí skutečně vychází z dlouhodobého přání, nebo hlavně z momentálního nadšení.

4. Co o tomto psovi ještě nevím?

A právě tady se může hodit pomoc někoho dalšího.

Ke komu se obrátit, když si nejsem jistý?

Nemusíte všechny otázky vyřešit sami.

Naopak může být velmi užitečné probrat své pochybnosti s někým, kdo se na psa dokáže podívat jiným pohledem.

Veterinář může poradit především s otázkami týkajícími se zdraví, preventivní péče nebo specifických potřeb konkrétního psa. AVMA ostatně doporučuje veterináře jako zdroj informací při výběru a péči o zvíře.

Odborník na chování psů může pomoci s otázkami týkajícími se povahy, chování nebo náročnosti konkrétního psa.

Zkušený pracovník útulku vám může říct, co o konkrétním psovi vědí, jak se chová a jaké zkušenosti s ním mají.

Odpovědný chovatel zase může dobře vysvětlit typické potřeby konkrétního plemene a upozornit na jeho nároky.

A někdy může být užitečné promluvit si také s někým, kdo vás zná a nebojí se říct:

„Nejsem si jistý, že je to pro tebe dobrý nápad.“

Právě taková reakce může být někdy cennější než člověk, který vás v rozhodnutí pouze utvrdí.

Co když si v nějakém směru nejsem jistý?

Pokud si před pořízením psa v něčem nejste jistí, podle mě není nejlepší odpovědí říct si: „To nějak zvládnu.“

Ale ani nemusíte automaticky dojít k závěru, že psa mít nemůžete.

Nejdříve zkuste pojmenovat, s čím přesně si nejste jistí.

Je to čas? Máte obavu, jestli budete mít dost energie na každodenní venčení? Nevíte, jestli zvládnete výchovu? Máte strach z možných zdravotních problémů? Nejste si jistí finanční stránkou? Nebo si nejste jistí, jestli vám bude vyhovovat samotný život se psem?

To jsou totiž velmi rozdílné otázky a každá z nich může vyžadovat jiné řešení.

Nejsem si jistý, jestli budu chtít každý den venčit psa

Tady bych se nesnažil přesvědčovat sám sebe, že „až psa budu mít, nějak se přizpůsobím“.

Mnohem lepší může být si to předem vyzkoušet.

Například můžete pravidelně pomáhat v útulku s venčením psů. Několik týdnů chodit venčit psa za každého počasí vám může dát mnohem realističtější představu o tom, jak vám taková povinnost bude vyhovovat.

Samozřejmě to není úplně stejné jako mít vlastního psa. V útulku můžete venčení kdykoli ukončit, zatímco vlastní pes vás bude potřebovat každý den.

Může vám to ale pomoct odpovědět na jednoduchou otázku:

„Budu chtít chodit ven i ve chvíli, kdy se mi opravdu nebude chtít?“

A podobně můžete hledat praktické způsoby, jak si ověřit i jiné obavy.

Nejsem si jistý, jestli zvládnu konkrétní problém

Tady už není potřeba spoléhat pouze na vlastní odhad.

Pokud máte například obavy ze zdravotních problémů, promluvte si s veterinářem.

Pokud vás zajímá chování nebo výchova, obraťte se na odborníka z etologie na chování psů.

Pokud uvažujete o konkrétním plemeni, můžete se ptát zkušeného a odpovědného chovatele na jeho typické potřeby a nároky.

A pokud přemýšlíte o konkrétním psovi z útulku, ptejte se pracovníků útulku na jeho minulost, chování a zkušenosti.

Nejistotu totiž nemusíme vždycky vyřešit přemýšlením. Někdy ji vyřeší informace nebo vlastní zkušenost.

A co když nejistotu vyřešit nedokážu?

Pak bych byl velmi opatrný.

Pokud si například říkáte:

„Nevím, jestli budu ochotný každý den venčit psa.“

a ani po získání dalších zkušeností vás tato představa neláká, může být velmi rozumné psa zatím nemít.

Stejně tak pokud zjistíte, že konkrétní plemeno potřebuje více času, pohybu nebo zkušeností, než mu dokážete nabídnout.

Nemít psa není selhání.

Naopak.

Někdy může být velmi zodpovědným rozhodnutím přiznat si:

„Psa bych chtěl, ale v současné situaci mu nedokážu nabídnout to, co potřebuje.“

A to může být lepší rozhodnutí než pořídit si psa s přesvědčením, že se nějak přizpůsobíme, a doufat, že problémy vyřešíme později.

Je špatně, když se do psa zamiluji na první pohled?

Ne.

A vlastně bychom ani neměli chtít, aby vztah mezi člověkem a psem vznikal bez emocí.

To, že nás konkrétní pes okamžitě zaujme, může být krásný začátek.

Jen bychom měli rozlišit dvě věci:

zamilovat se do psa

a

rozhodnout se na základě této emoce, že si ho musíme pořídit.

První není problém.

Druhé už stojí za trochu větší zamyšlení.

Jak dlouho bych měl o pořízení psa přemýšlet?

Na to neexistuje univerzální počet dní.

Nedával bych si proto pravidlo typu „musím čekat alespoň týden“ nebo „měsíc“.

Důležitější je, zda jste měli dost času získat potřebné informace, probrat rozhodnutí s lidmi, kterých se týká, a nechat trochu odeznít první nával emocí.

Zajímavé je, že výzkum spokojenosti majitelů po adopci rozhodně nepodporuje jednoduché pravidlo „čím déle se rozhodujete, tím lépe“. Jedna studie dokonce zjistila vyšší pravděpodobnost pozdější spokojenosti u části lidí, kteří se rozhodovali méně než týden. Zároveň ale ukázala, že důležitou roli při spokojenosti hrála také osobnost psa jako kritérium výběru.

Takže nejde jednoduše o počet hodin nebo dní.

Jde o kvalitu samotného rozhodování.

Je impulzivní pořízení psa vždy špatně?

Neřekl bych to paušálně na úplně všechny lidi.

Samotná rychlost rozhodnutí automaticky neznamená, že bude špatné.

Někdo může potkat psa, který se k jeho životu skvěle hodí, a rozhodnout se poměrně rychle.

Jiný člověk může o psovi přemýšlet rok a přesto si vybrat nevhodného psa.

Problém tedy není v tom, že rozhodnutí trvalo například dva dny místo dvou měsíců.

Problémem je spíš situace, kdy silná okamžitá emoce převáží nad informacemi, které by měly být pro rozhodnutí důležité.

Co si tedy před pořízením psa položit?

Nemusíte si vytvářet složitý psychologický test.

Stačí začít několika jednoduchými otázkami:

• Chci opravdu psa, nebo mě právě nadchl tento konkrétní pes?
• Rozhoduji se podle reality, nebo podle představy o krásném životě se psem?
• Co o tomto psovi ještě nevím?
• Je něco, v čem si nejsem jistý?
• Mám možnost poradit se s někým nezávislým?
• Kdybych se nemusel rozhodnout právě teď, chtěl bych tohoto psa i zítra?

A pokud na některou otázku nedokážete odpovědět, nemusí to být důvod říct „ne“.

Možná je to jen důvod říct:

„Ještě chvíli počkám.“

Závěr: Někdy je nejzodpovědnější rozhodnutí počkat

Pořízení psa není něco, čeho bychom se měli bát.

Pes může být úžasný společník a může s námi strávit mnoho krásných let.

A rozhodně není špatně, pokud se do něj zamilujeme na první pohled.

Jen bychom neměli dovolit, aby za nás samotné rozhodnutí udělala emoce.

Protože zamilovat se do štěněte může trvat několik sekund.

Ale žít s ním budeme možná dalších deset, patnáct let nebo ještě déle.

A několik hodin nebo dní věnovaných tomu, abychom si rozhodnutí pořádně promysleli, za to podle mě stojí.

Protože zodpovědné rozhodnutí nemusí být rychlé rozhodnutí.

A někdy není nejzodpovědnější říct „ano“ ani „ne“. Někdy stačí říct „ještě nevím“.

Nejčastější dotazy

Je špatně pořídit si psa z impulzu?

Ne nutně. Samotná rychlost rozhodnutí neznamená, že bude špatné. Rizikem je spíš rozhodnutí, při kterém okamžité emoce převáží nad důležitými informacemi o psovi a možnostech budoucího majitele.

Jak poznám, že se rozhoduji příliš emocionálně?

Zpozornět můžete například tehdy, pokud máte silný pocit, že se musíte rozhodnout okamžitě, nechcete slyšet žádné negativní informace, hledáte především argumenty potvrzující vaše rozhodnutí nebo si představujete hlavně pozitivní stránku života se psem.

Ke komu se mohu obrátit, když si nejsem jistý?

Záleží na tom, co řešíte. S otázkami týkajícími se zdraví a péče může pomoci veterinář, s chováním odborník na chování psů, u adopce pracovníci útulku a u konkrétního plemene zkušený a odpovědný chovatel.

Co když si nejsem jistý, jestli konkrétního psa zvládnu?

Nesnažte se nejistotu jednoduše potlačit. Zjistěte, čeho se obáváte, a pokuste se získat odpověď. Pokud jde o konkrétního psa, ptejte se na jeho povahu, chování, minulost a potřeby. Pokud odpověď stále neznáte, může být rozumnější s rozhodnutím počkat.

Platí to i při adopci psa z útulku?

Ano. I když je přirozené chtít psovi co nejrychleji pomoci, důležité je najít mu domov, ve kterém může dlouhodobě dobře fungovat. Při adopci proto není důležité jen to, zda se vám pes líbí, ale také jeho chování a to, zda odpovídá vašemu životnímu stylu.

Jak dlouho bych měl před pořízením psa čekat?

Neexistuje univerzální doba, která by byla správná pro každého. Důležitější než počet dní je, zda jste měli možnost získat potřebné informace, probrat rozhodnutí a vytvořit si od prvotního nadšení určitý odstup.

Co když psa opravdu chci a jsem si jistý?

Pak je to samozřejmě dobrý začátek. I tak ale stojí za to oddělit otázku „chci psa“ od otázky „je tento konkrétní pes vhodný pro můj život“.

Zdroje a další informace

• American Veterinary Medical Association (AVMA) – doporučení k zodpovědnému vlastnictví domácích zvířat, včetně doporučení vyhnout se impulzivnímu rozhodnutí při výběru zvířete.
• Minnis, L. E., Davis, D. B., Loftis, K. E. – Decision Factors Considered By Potential Dog Adopters During Shelter Visitation. Studie sledující, jaké faktory potenciální osvojitelé při výběru psa zvažují.
• Dinwoodie, I. R. et al. – Selection Factors Influencing Eventual Owner Satisfaction about Pet Dog Adoption. Výzkum faktorů souvisejících se spokojeností majitelů po adopci psa.
• Studie o faktorech, které lidé uvádějí při výběru konkrétního psa, publikovaná v časopise Animals v roce 2024.